Když na sebe nechává čáp příliš dlouho čekat

Na chvilku jsem vypadla se psaním, ale jsou některé dny v životě, které bych raději hned smazala. K jednom takovému tentokrám patřil i den kdy jsem šla na OPU čili odběr vajíček. Je to pod narkozou a tak se člověk nebojí bolesti, ale spíš toho "blbého " pocitu, kdy vás někdo uspí aniž vy chcete. Den před OPU jsem měla nervy na poochodu, ale druhý dn ráno jsem už byla nějaká více vyrovnaná a odhodlaná, že s tím stejně nic nezmůžu a jít prostě musím. Docela jsem se těšila až mě těch vajíček zbaví, protože jsem si připadala jako vzducholoď :o)) Břicho nafouklé a tlačilo mě. Anesteziolg semnou ještě srandoval a pak mi něco píchli, všechno se semnou zatočilo a už jsem jen vnímala, že jsem zpátky na posteli, oči těžké, ale věděla jsem, že mám po všem a že se začínám budit. Po chvíli, když jsem se otočila na záda a chtěla otevřít oči, začalo mé tělo stávkovat  - bylo mi příšerné vedro, málem na udošení ale třásla semnou zima - zvláštní kombinace. Holčina co tam ležela semnou zavolala sestru, ta mě hned začala napojovat na přístroje a začala mě utěšovat. Opravdu to po chvilce přešlo, ale zdaleka jsem neodešla z centra tak jak ostatní po narkoze. Probrečela jsem celou cestu domů manželovi v autě a prostě jsem si myslela, že je to můj konec.Bylo mi špatně ještě dva dny a břicho!!! to nejde ani napsat - málem jsem se bála každého nadechnutí, čůrání prostě všeho.

Druhý den, ale manžel volal  do centra a tam  mu řekli, že v pátek v 13:30 hod máme dorazit na transfer. V tu chvíli člověk přemůže všechnu bolest .... přečdstava, že se něco podařilo oplodnit a je to dost kvalitní na to aby byl transfer prostě převyšovala vše.

V pátek nám embrioložka řekla, že z 21 odebraných folikulů bylo 19 vajíček, 16dozrálých - oplodnily se vššechny. 10 zamrazili hned při oplodnění a 6 nechali vyvíjet - ze 6 byly 2 kvalitní (dle embrioložky - to byli dva šikovní bobíci a za 50 hodin měly 4 buňky). Ty mi zavedli.

Dneska je teda 3 den po transferu - břicho mě už skoro nebolí, jen občas, když třeba vstávám z lehu do sedu, ale nedá se to už srovnat s tím, co bylo. Je ještě strašně brzo ně najěké pociti - žádné nemám, jen strach.

Denně baštím půl tablety Prednisonu kvůli té naší "skoro" vyléčené buněčné imunitě a 1-1-1 tablety Duphastonu. Kontrola a těhu test je 10.5.2006. To je poměrně brzy ale i tak se vidím, kolik mě to ještě bude stát nervů.